Kolik si toho opravdu pamatujete ze školy?
Myslím tím fakta z historie, literatury, zeměpisu nebo různé souvislosti. Takových historických dat jsme se během let učili stovky – kolik z nich byste dnes vytáhli z hlavy?
Na posledním kurzu paměti zazněla hned v úvodu věta, která mi doteď rezonuje. Mikuláš, jeden z účastníků, se při představování zamyslel a úplně klidně řekl:
„Došlo mi, že si vlastně nepamatuju skoro nic ze školy.“
Nebyla v tom žádná nadsázka ani snaha být vtipný. Spíš takové to nepříjemné uvědomění, které člověku dojde po letech od školy. Podobné postesknutí slýchám často. Jenže na rozdíl od většiny lidí se k tomu postavil čelem – začal se učit dějepis. Ne kvůli zkoušce, ale proto, že chtěl pochopit souvislosti. Kdo s kým bojoval, jak na sebe navazují události, kdo založil NATO.
Postupně zjistil, že k tomu nutně potřebuje i zeměpis. Kde která země leží, čeho byla součástí. A narazil na mezery, které by nečekal. Třeba že si dlouho myslel, že Bangladéš je někde v Africe. Na první pohled to může znít úsměvně. Na druhý pohled je to docela nepříjemná otázka:
Kolik takových „bílých míst“ máme každý z nás?
Strávili jsme ve škole roky. Tak proč si skoro nic nepamatujeme?
Tenhle účastník nebyl žádná výjimka. Když se na kurzech ptám lidí, co si reálně pamatují ze školy, většinou z toho vypadnou jen jednotlivé útržky. Nějaké jméno, pojem, možná něco, co je bavilo. Ale jakmile má člověk z těch informací poskládat celek, souvislosti, orientaci… tam se to rozpadá.
A přitom jsme se to učili roky. Devět let na základní škole, další roky na střední, hodně lidí pokračuje dál. Obrovské množství času a energie – a přesto velká část informací postupně zmizí.
Ne proto, že bychom na to neměli.
Ale protože nás ve škole většinou nikdo nenaučil, jak se učit.
Dostali jsme obsah. Ale málokdo nám ukázal, co s ním dělat. Jak si informace ukládat tak, aby se daly znovu vybavit – tedy jak je správně „zakódovat“. Jak si z jednotlivých faktů poskládat celek, který dává smysl. Jak se k informacím vracet, aniž bychom začínali od nuly – tedy jak opakovat tak, aby přešly do dlouhodobé paměti.
Tak jsme zvolili nejjednodušší cestu: naučit se na test, napsat, zapomenout. A tenhle vzorec si neseme dál, i když už dávno nejsme ve škole. Pak přijde práce, nové projekty, potřeba učit se rychleji a efektivněji. A spousta lidí má pocit, že jejich paměť „není, co bývala“, že se nedokážou soustředit, že jim věci nedrží v hlavě tak, jak by chtěli. Jenže ve většině případů to není problém paměti jako takové. Je to důsledek toho, že ten systém nikdy nevznikl.
Na kurzech pak často vidím zásadní moment. Lidé, kteří byli roky přesvědčení, že „na to nemají“, najednou zjistí, že problém nebyl v nich. Jen nikdy nedostali nástroj, který by jim umožnil s informacemi pracovat jinak.
Na cizí pojmy, slovíčka, státy a hlavní města nebo jména používáme transformační techniky. Na čísla máme skvělý Master systém. Pro zapamatování seznamů, prezentací nebo třeba státnicových otázek existuje technika paměťových cest. Všechny fungují proto, že vycházejí z principů, na kterých funguje náš mozek.
Na závěr si zkuste sami udělat malý testík:
- S jakými zeměmi sousedí Rumunsko?
- Které státy byly členy Trojspolku a které Trojdohody?
- Ve kterém století žil Karel IV.?
- Dokázali byste správně nakreslit vlajku Francie?
Možná poslední otázka:
Ne kolik jste toho věděli. Ale jak by to vypadalo, kdybyste měli systém, díky kterému se nové věci opravdu naučíte – ne jen „na chvíli“.
Pokud vás to zajímá, přesně tohle učíme na našich kurzech. Prakticky, bez zbytečné teorie, tak, aby to šlo rovnou použít v práci, ve škole i v běžném životě.
