Když dnes mluvíme o dětech a pozornosti, často se to zjednoduší na jednu otázku:
„Proč se dnešní děti nedokážou soustředit?“
A teď nemyslím soustředění ve smyslu „sedět hodinu v lavici a poslouchat výklad“. Myslím obyčejnou, základní schopnost být chvíli u jedné věci. Hrát si. Přemýšlet. Dokončit myšlenku. Vydržet ticho. Rodiče to vidí doma, učitelé ve třídách, trenéři na kroužcích. Děti přeskakují od jedné věci ke druhé, rychle se unaví, těžko udrží myšlenku.
Často se o tom mluví tak, jako by to byla jejich vina.
Nebo vina školy.
Nebo vina systému.
Jenže děti jsou v tomhle vlastně úplně nevinně.
Stále více dětí má problém udržet pozornost. Ale není to proto, že by byly jiné, horší nebo méně schopné. Je to proto, že vyrůstají ve světě, který jim nedává skoro žádný prostor pozornost trénovat.
Děti nejsou problém. Prostředí ano.
Když se narodí dítě, jeho mozek není hotový. Teprve se formuje. Učí se svět číst. Učí se regulovat emoce, pozornost, impulzy. Aby se děti naučily pozornosti, potřebují občas:
Ticho.
Nudu.
Čas, kdy se nic zásadního neděje.
Právě v těchto chvílích se totiž učí zůstat u jedné myšlenky. U jedné hry. U jednoho pocitu. Jenže právě tyhle věci dnes ze života dětí pomalu mizí. Svět, ve kterém ale děti vyrůstají, je rychlý a hlasitý. Mozek je neustále vyzýván, aby reagoval, přepínal, vyhodnocoval.
Když se něco objeví, hned to blikne.
Když něco chceme, máme to okamžitě.
Když se začneme nudit, přijde další podnět.
A dětský mozek se velmi rychle přizpůsobí. Ne tím, že by byl slabý – ale tím, že je extrémně otevřený a učenlivý.
Učí se, že není nutné pozornost držet dlouho.
Učí se, že není nutné čekat.
Učí se, že ticho je něco, co je potřeba okamžitě vyplnit.
Pak se ale dostane do prostředí, kde to funguje jinak. Do školy. Mezi lidi. Do situací, kde je potřeba vydržet, poslouchat, přemýšlet…
A my jsme překvapení, že to drhne.
Logicky se dnes mluví o vlivu technologií na děti. Často emotivně, často zkratkovitě. Poslední dobou rezonuje kniha The Anxious Generation od amerického sociálního psychologa Jonathana Haidta, která nově vyšla v češtině pod názvem Úzkostná generace. Ne že by objevovala něco úplně nového. Ale dává slova a data něčemu, co spousta rodičů již nějakou dobu intuitivně cítí. Haidt neříká, že technologie jsou úplně špatné. Říká ale velmi důrazně, že dětský mozek potřebuje čas dozrát, než je vystaven prostředí, které se s pozorností zachází tak agresivně. Děti se zkrátka nepotřebují „naučit sebekontrole“ dřív, než mají biologicky nástroje ji zvládnout. Stejně jako po nich nechceme, aby běžely maraton, když se teprve učí chodit.
K tomu je třeba zmínit ještě jednu důležitou věc – a ta bývá pro rodiče nejnepohodlnější. Děti se pozornosti neučí tím, že jim o ní mluvíme. Učí se jí tím, že ji vidí u nás.
Vidí, jestli dokážeme být chvíli bez telefonu.
Vidí, jestli umíme vydržet ticho.
Vidí, jestli se dokážeme soustředit na rozhovor, na práci, na knihu.
Pozornost se přenáší. Stejně jako nepozornost.
Mohlo by vás zajímat:
Základní kurz Školy paměti – naučíme vás paměťové techniky, díky kterým se zvládnete naučit cokoliv potřebujete, a zároveň si zlepšíte svou koncentraci. Kurzy doporučujeme od 15 let, ale každé dítě je individuální – v případě dotazů ohledně věku nám klidně napište na info@skolapameti.cz.
Co s tím?
Často se mě rodiče ptají, co s tím mají dělat a jak pozornost dětí zlepšit. A já si myslím, že odpověď je vlastně mnohem jednodušší, než čekají – a zároveň mnohem těžší.
Nejde ani tolik o zákazy. Hlídací aplikace. Nejde o dokonalé výchovné metody. Jde hlavně o režim. Režim není o kontrole dítěte. Je o tom, aby svět kolem něj nebyl chaotický. A právě v tomhle světě se dětská pozornost může nadechnout.
Na závěr tedy dávám pár konkrétních věcí, které fungují:
- Snažte se dát dni základní rytmus – podobný čas vstávání, jídla a usínání. Nemusí být dokonalý, důležitá je pravidelnost.
- Vytvářejte dětem co nejdelší úseky dne bez jakýchkoliv obrazovek, kdy se „nic neděje“ a není potřeba je zabavovat. Osobně bych byl u malých dětí velmi opatrný – mobily ani tablety bych jim do ruky nedával. Závislost na nich vznikne tak rychle, že se ani nestačíte nadechnout!
- Nechte děti občas nudit se. Nezasahujte hned, nenabízejte řešení. Nuda je často začátek soustředěné hry.
- Omezte technologii jako stálou kulisu – puštěná obrazovka „na pozadí“ bere pozornost, i když se na ni dítě přímo nedívá.
- Dávejte pozor na časté přerušování – rychlé otázky, přeskakování mezi činnostmi, multitasking. Pozornost potřebuje souvislost. Dětem nesvědčí prostředí, kdy každá chvíle ticha okamžitě zmizí pod další podnět a kde ani dospělí sami nedokážou být chvíli „offline“
- Buďte dětem příkladem: chvíle, kdy jste vy sami bez telefonu, mají větší vliv než jakékoliv vysvětlování.
- Oddělujte den a večer – klidnější závěr dne pomáhá mozku „dovřít se“ a zpracovat podněty.
Neočekávejte okamžité změny. Pozornost se nevrací ze dne na den, ale postupně, v bezpečném a klidném prostředí. Myslete na to, že nejde vůbec o to přidat dětem další pravidla. Možná stačí ubrat trochu hluku, zpomalit tempo a dát dětské pozornosti prostor, aby se mohla znovu naučit fungovat.
